Stredecni rano jsem zamkl barak, vypnul vodu, vzal kufr a odjel do prace. Kolega mi nastesti drzel misto v rohu pracovni garaze, abych tam mohl nechat auto po dobu me nepritomnosti. Po praci mne kolega hodil na nadrazi a hura na Sydney Airport. Snazil jsem se dostat na let Qatar Airways ve 21:20. Diky uzasne kamaradce Denise mam tu moznost letat tzv ID90 – zamestnanecke letenky. Ty maji tu vyhodou ze jsou levnejsi, zejmena business trida je vyrazne levnejsi nez je bezna cena. Ma to ovsem ten hacek ze se leti jen v pripade ze jsou volna mista v letadle. A to zdaleka nemusi byt vzdy pravda. Napriklad o den pozdeji bylo prebookovano o 14 osob a dalsi zamestnanci byli v poradi na cekace. Je to soucast tohoto stylu cestovani, neni to pro kazdeho. Ja mel plan (b), kdy bych si koupil na druhy den letenku do Adelaide s extra zavazadlem a odletal druhy den z Adelaide. Clovek musi byt flexibilni.
Nastesti jsem se do letadla dostal a nastesti to byl “pointy end” 🙂 Jak se tu rika business classu (proste mista u spicky letadla). Pak uz jen rychle probehnout letistem, protoze checkin jsem mel samozrejme az po skonceni bezneho a vyrizeni palubni letenky, takze jsem mel na absolovani pasove a pak bezpecnostni kontroly a dobehnuti ke gate sotva 40 minut. Coz neni mnoho.
V letadle uz to bylo mnohem lepsi. Misto 10A, u okenka, s klasickym Qatarskym business mistem, ktere se rotahne do plne rovneho luzka. Po obligatnim sampanskem, prisla na radu brzy po staru vecere – clovek si muze ricit kdy chce jist a co chce jist, na vyber je z bohateho menu, serviruje se na ubrus, a pouziva sklo, porcelan a opravdove pribory. Vyhodou cestovani ze Sydney je let s Airbusem A380. Coz je letadlo pomerne tiche (zvlaste na tom pointy end, tedy pred motory) ale hlavni vyhodou je ze pro business a first class je zde umisteny bar. Takze po vzoru Jamese Bonda jsem si uzival v baru, popijel martini s vodkou (shaken, not stirred) a kecal s barmankou ktera byla rada ze tam nekoho ma, protoze ostatni sli na kute a ona tam stejne tak jako tak musela byt. Pak se prisla projit jedna cestujici (jmeno tu neuvadim), uz v pyzamu, podarilo se mi ji ukecat na jeden drink, zjistit ze ma docela vysokou funkci na soudu v nejmenovanem meste/okrese. Letela s kamaradkou do Irska na dovolenou. Nezustalo u jedne sklenicky a zabava byla vyborna….
No a po vyspani jsem sotva stihl snidani a uz jsme pristavali v Doha. Vzhledem k tomu ze vizum do Ruska mi zaclo platit az 15.9. tak jsem musel cekat na prvni letadlo ktere prileti do Ruska toho 15.9. Takze jsem mel 20 hodin cas. Nez to travit na letisti, tak jsem si vzal taxika do hotelu kde jsem byl jiz minule pri mem poslednim mezipristani v lednu letosniho roku. Hotel se tedy krapet zmenil a bohuzel asi ne k lepsimu (omezeni 24 hodinoveho menu, i snidane nebyla uz tak bohata jako drive). Nicmene pokoj cisty, pohodlny, tak si clovek odpocinul a vyuzil jsem casu k nastudovani toho co videt v Moskve, online nakupu listku do Kremlu a podobne. Pak jsem si objednal obed a kupodivu ho prinesla servirka ktera si mne pamatovala z minula, Caroline. Velice mila a prijemna.
O pulnoci jsem se vypravil zpatky na letiste, kde uz mne cekala palubni mistenka, protoze let nebyl zdaleka plny, business byl jen z poloviny zaplneny. Bohuzel, tentokrat ne luzkova uprava, “pouze” velke siroke kresla ktere se daly slozit ale ne do uplne placata. Nicmene se jednalo pouze o 6ti hodinovy let, takze to by jeden prezil i v “cattle class”. Ostatne jak Denisa rikala, nas namlsa na business a pak se nam nebude chtit litat economy. Ma pravdu… A asi sama vi o cem mluvi 🙂
V Moskve to bylo zajimave, jen projiti pres celni kontrolu trvalo pres hodinu! Pak uz si jen zaridit Ruskou SIM kartu a vzit taxika na hotel. Protoze jsem se dotsal na hotel drive nez meli volny pokoj, tak jsem se mezitim vyrazil podivat na Rude namesti. Hotel mam od nej necelych 10 minut pesky, tak to nebyl problem.
