Cestou domu pres Singapore

Vanoce 2018 se blizily a ja se rozhodl je stravit s rodinou v Praze. A protoze jsem letos zatim nikde nebyl (tedy krome par nedel v CR na tatkove oslave 80ky) tak jsem se rozhodl si cestu zprijemnit tydenim stopoverem v Singapore.
Singapore mne lakal jiz delsi dobu a bohuzel jsem mel zatim tu cest parkrat jen na mistnim letisti, mimochodem podle mne (a nejenom podle mne) nejhezcim letisti na svete. Singapore je znamy svoji cistotou a poradkem, coz zvlaste v Asii pekne vycniva. Co je jiz Asijsky standard je trest smrti za drogy. Ale vzhledem k tomu, ze jsem se zrovna zadne drogy pasovat nechystal, jsem se bat nemusel.

Tentokrate jsem musel po dlouhe dobe letet “cattle class” – proste economy class. Ale Qatar Airways stejne pres Singapore do Sydney neletaji, tak jsem musel vyuzit sluzeb QANTASu a Emirates. Nastesti cesta SYD-SIN-DXB-PRG mela zhruba 8 hodin na kadou cestu s rozumnou prestavkou mezi lety.
Kdyz nic jineho tak jsem si alespon uzil salonku. QANTAS ma v Sydney velmi prijemny salonek s vybornou naidkou jak jidel tak i alkoholu. To pomuze zprijemnit cestu i v ekonomicke tride.

This image has an empty alt attribute; its file name is 2018-12-08-Let-do-Singapore-014-4-768x1024.jpg

Jak prijemny byl salonek, tak o to horsi to bylo na TRS (Tax Refund Scheme), kam jsem chtel zajit si nechat vratit dan za nejake darky co jsem nakoupil. Kdyz jsem videl ze fronta je na nekolik hodin tak jsem tech par dolaru ozelel a radeji si vychutnaval pohodu a klid v salonku. Pak uz mne cekala jen osmi hodinova cesta do Singpore. Let pod 10 hodin je “kratky” let, tak se to dalo zvladnout docela dobre.






Prilet do Singpore byl zajimavy, takovy nepretrzity konvoj vsech moznych i nemoznych nakladnich lodi jsem jeste nevidel. A pak uz nasledovalo jenom nadherne prostani A380 na letisti Changi, bezproblemove immigracni a taxik do hotelu.

Odlet do Prahy

Tak nadesel posledni den v St Petersburgu. Kufr mam zabaleny, prirucni zavazadla take. Bouzel zatim nezvladam sledovat rucni vahu kdyz vazim tezky kufr, tak vahu pouze odhaduji. Kufr je tezky, ale unest se da, tak verim ze to bude v pohode. Po snidani dobalim prirucni zavazadla a vyrazim na letiste. Ubrem, jak jinak. Z centra Petrohradu, vicemene od Ermitaze, az na Pulkovo Airport za 520 rublu (cca A$11, ci necelych 200Kc). Vzhledem k tomu ze jsem si koupil Business, tak se uz tesim na salonek a jsem u checkinu poctive 3 hodiny pred odletem. Ja tam tedy jsem, stejne se mnou i nekolik dalsich cestujicich. Jediny kdo chybi je osazenstvo od aerolinek, tedy CSA. Naladu nezlepsuje ani horko, ani to ze neexistuji zadne informace a nikdo nevi zda se vubec poleti. Nejlepsi je ze misto salonku stojim jak tydyt pred prazdnou prepazkou a nikde v cele hale neni jedine misto k sezeni. Po hodine stale nic… Po hodine a pul otevira CSA checkin na uplne jine prepazce nez puvodne inzerovane. Me uz nic neprekvapi…. Alespon ze jsem odbaven prioritne – ovsem kufr ma pres 30 kilo, tak neco musi ven. To mam radost. Pak se slecne zase nezda vaha mych prirucnich zavazadel, nastesti ji supervisorka naznaci ze u business zakazniku opravdu nemusi lpet na kazdem gramu. Konence mam palubli listek a muzu pres kontroly na gate. To jsem netusil ze moje anabaze jeste neskoncila. Zjevne jsem se “zalibil” i  pani na kontrole, a jsem vybran k totalni prohlidce prirucnich zavazadel. Do posledniho srouvbecku, kabelu, nabijecky… A pri tom vsem jeste otevira batoh tak ze mi telefon oblouhem vyleti a pristava na podlaze. Obrazovka nakrapla, nastesti mam kryt celniho skla, takze to odnesl jen ten. Od kontrolorky malem jeste dostanu sprdaka. Beru to jako pripravu na Cechy a jsem rad ze telefon alespon funguje.

Pak uz konecne dorazim do salonku, kde na ex vypiju nekolik sklenek ledove coca coly, protoze na letisti je opravdu horko. Salonek Mercedes-Benz patri k tem lepsim ktere jsem navstivil a ja vyuzivam prilezitost si dat maly obed, protoze jsem od 7 rano nic nejedl a uz budou pomalu 3 hodiny odpoledne. Pak jiz osvezen a najeden vyrazim na gate. Situace se opakuje, odlet ma byt asi za 20 minut, na gate je fronta jak v byvalem rusku na maso (dnes tu jiz sezenete vsechno) ale zamestnanci nikde. Pak se nekdo objevi, je 5 minut do odletu, Gate ma byt jiz zavrena a nikoho to netrapi. Tak se jdu zeptat zda se tedy poleti ci ne nebo co se vlastne deje. Tak je mi milostive sdeleno ze let ma zpozdeni. Ono by to bylo moc tezke to oznamit nebo alespon dat na informacni tabuli.

No, pak uz to je trochu lepsi. Letusky jsou velice prijemne, mozna az moc. Jsa slusne vychovan, i v business se snazim chovat slusne. Tudiz v rychlosti dvam jedno prirucni zavzadlo na vrch a uhybam ostatnim abych nezdrozoval nastup do letadla (jedinymi dvermi). Nacez letuska nahlas na cele letadlo “To si tam v klidu dejte, oni prece pockaji”. Az je mi trapne. Nicmene reknu ze stejne si chci vyndat tablet (obrazovky tu nejsou) a necham lidi projit. Hned zjistuji nekolik veci o business u CSA v Airbusu A320. Sampanske nenabizi, ale dostavam plechovku coca coly na uvitanou (u konkurence nemyslitelne).

Business je vlastne jen prvni rada a to i tak ze sedadla ktera jsou 3 vedle sebe maji prostredni sedadlo zmenene ve stolecek, takze misto 6 sedadel v rade jsou 4. Na zaklade toho co mi rekli na Letusce.cz cekam kdy dorazi zbytek osazenstva business tridy, nacez po uzavreni dveri letadla zjistuji ze dnes letim business pouze ja. A to kdyz je clovek v business sam, to si to pak muze uzit. Zbytek letadla jidlo nedostava, nicmene je moznost si jidlo zakoupit (aha, CSA uz jsou na urovni nizkonakladovek). Tedy pravda, uroven business se opravdu s Qatar Airways neda srovnat, ale letusky se snazili. Ale na 2.5 hodinovy let bylo jidlo vic nez dobre.

Sesty den – Cafe Pushkin, Ostankino, Park Zaryadye, Circus

Dnesek byl opet nabity, Rano jeste dopripravit nejake veci, zkontrolovat pocasi, koupit listek do Ostankina a do Circusu, nechat si to v recepci vytisknout a hura do sveta. Mel jsem stesti na ridice, nekteri jsou uplne tticho (bud protoze jsou takovi, nebo protoze poznali ze jsem cizinec a nechteji travit cas horko tezko domluvou), ale tento byul pekne ukecany a nutil mne mluvit a mluvit (samozrejme rusky, na anglicky mluviciho ridice Uber jsem tu jeste nanarazil). Takze se stalo ze najednou mi rikal, tady koukej, tady ted pred par dny odhalili sochu Kalasnikova. Tak kdyz byl tak ukecanej tak jsem mu rekl at hned zastavi at si muzu tu novotu vyfotit. Tatka mi o te sose rikal vecer pred tim a ja hned rano diky taxikari na ni narazim. A pak uz zastavka u vyhlaseneho Cafe Pushkin (ja sem musim dodat obrazky, az to spravim). V necem tak nadhernem jsem jeste nejedl, a ze jsem prolez uz radku vybornych podniku. Mel jsem stesti ze byl vsedni den a ze jsem prisel tesne po tom co otevreli a misto do standardni casti jsem si zamluvil “knihovnu”. Nejakou dobu jsme tam byl sam, coz melo tu vyhodu ze Jsem si mohl celou knihovnu projit, prohlednout a i vyfotit. K jidlu jsem si dal samozrejme tradicni rusky borsc a pak jsem nechal cissnika at mi doporuci jake hlavni jidlo typicky ruske. Navrhl minidegustaci 5ti jidel coz jsem s prehledem granda odsouhlasil, nebot jsem si pamatoval ze i tato degustace stala zhruba neco kolem 2300 rublu – mene nez $50. Na takovy podnik pohadka, skoda ze tu nejsem dele, udelal bych si z toho “zavodku”. Cisnik nadseny ze jsem nekoukal po nejlevnejsim a vzal jeho radu nevedel jak by mi mohl vyhovet. Ukazoval mi cely sal, zavedl mne i do vrchniho patra, no mel jsem kopletni servis. Nutno uznat ze jidlo bylo vynikajici, ale v tomhle prostredi se clovek necha kochat jen tim prostredim a nastesti i velice prijemnou a sladenou hudbou.

Vyborne najedeny fyzicky i dusevne, jsem pak vzal Ubra na Ostankino, kde jsem mel ve 2 hodiny odpoledne exkurzi. Jen vstup byl docela zajimavy. Hned u plotu stal vojak, kontroloval zda mam vstupenku. Pak mne pustil za plot, kde byla prvni budova s kontrolou. Jako na letisti. Jako na lepsim letisti kde maji ty nove celotelove skenery – presne ty tu maji a kazdy jimi musi projit a samozrejme nechat si kompletne zkontrolovat tasku. Pak poklus do pokladny kde po prohlednuti listku a pasu vydaji karticku. S kartickou pak na cestu k vezi. Asi tak 50 metru od veze dalsi kontrolni budova. Svetla nad dvermi a vyjimecne i v anglictine reprodukovane prikazy ze vstupovat jednotlive do dveri kde sviti zelene svetlo. To take bylo naposledy kdy jsem tam slysel anglictinu. Kontrola jeste jednou a jeste dukladnejsi nez ta prvni. Mam strach ze jestli bude primo ve vezi dalsi tak nas uz svliknou do naha. A opet ukazovat ted uz ne listek ale karticku a pas. Pak uz konecne muzu do veze. Mam “Marsrutku No 2”, coz znamena ze se podivam i do technologicke casti veze. Vytah nas vyveze do 88 metru a my vychazime ven do tubusu veze na technologickou plosinu. Pripravene prilby si nikdo nebere, nechci vypadat za exota, tak jsem hrdina taky a nechavam ji tam. Pruvodkyne toho vyklada hodne, ja pochytavam tak pulku, ale plus minus jsem v obraze. Pote nas jiz vytah vyveze do 388 metru na vyhlidkovou plosinu (uzavrenou). Oproti jinym vezim je zde pomerene malo lid (je videt i na fotkach). Se zajmem si prohlizim prosklenou podlahu skrz kterou je videt i pata veze pres 380 metru pod nami. Zazitek super, pak uz nas ale nazenou do vytahu a exkurze skoncila. Cestou zpatky se pri vychodu setkavam s parem englicanek, ktere plastovou karticku po posledni kontrole nekde ztratily ci vyhodily, protoze je nenapadlo ze ji budou potrebovat i pri odchodu. Jen doufam ze podobne se nezachovaly i k dolozce do pasu kterou kazdy dostal pri vstupu do zeme… Nastesti to pro ne dobre dopadlo, trosku jsem pomohl s prekladem, protoze ony neumely rusky a strazni zase anglicky.

Park Zaryade – Cesto z Ostankino jsem se nechal vysadit v parku Zaryade, ktery je hned vedle chramu Vasila Blazeneho u reky Moskvy. Ten otevreli take pred par dny a je to poznat i tim ze je plny lidi. Opravdu hodne plny. Ale je hrozne hezky a ma dokonce i “repliku” podkovy z Great Canyonu, kde lide mohou vyjit nad pul reky Moskvy. Co se parku tyce, tak je nadherne udelany se spoustou jak zahonku, tak i mist k vyziti. A samozrejme nechybi spousta stanky s Morozenoe a Napitky. Kupodivu za normalni ceny – morozenoe (zmrzlina) za 100 rublu ($2) kopecek, limonade za 50 rublu ($1) 300ml lahev.

Bolsoj Moskevskij Gasudarstvennyj Cirk – Moskevsky Circus

Diky prisernemu trafficu dojizdim k cirkusu s 5ti minutovym zpozdenim a to jenom diky ridici diky nemuz jsem si vzpomnel na nasi jizdu na letiste na Kube. Tam take ridic ktery si myslel ze na letiste spechame udelal prvni posledni aby nas tam dovezl vcas (nebo vubec). Tady take, ridic vedel ze v Circusu musim byt na 7 vecer tak mi predvedl jak se po Moskve jezdi. Horska draha hadr. Kdo chce zazit adrenalin tomu predam kontakt na ridice. Nastesti v Circuse byla ochrana jenom jednovrstva, takze stacilo projit ramy a ukazat obsah tasek a kapes. Tim ze jsem byl sam jsem mel stesti ze jsem v temer vyprodanem cirkusu nasel jedno misto ve 4 rade s dobrym vyhledem. Navic se jednalo o predstveni “Idol”, coz nastesti nemelo nic spolecneho s televizni soutezi stejneho jmena, ale byla to casove omezena (asi dva tydny) akce, kdy ukazovali nejlepsi vystoupeni cirkusaku z vyberu ktery predtim delali. Koukam ze mam zatim stesti, Socha Kalasnikova, park Zaryade, Vystava o Kimu Philbim, Idol,… Vsechno otevrene tesne pred tim nez jsem prijel. Samozrejme takovou akci osobne podporil (pri otevreni, ne kdyz jsem tam byl ja) sam preziden Putin, ktery jak uz jsem snad psal je tady velice oblibeny a rusove jsou na nej, rekl bych pravem, velice hrdi. Predstaveni bylo uzasne, svoji slavu si Moskevsky Circus zaslouzi. A vzhledem k tomu ze jsme v rusku, tak nektere zakazy (ale nektere zase ne, pozor na to) se tu berou spise jako doporuceni, takze pote co jsem sedel jak zarezany a jen koukal a poslusne nechaval fotak v kapse a koukal jak ostatni foti o 106, tak jsem neydrzel a par fotek udelal take. Uvadecky pak mirili laserovym ukazovatekm na ty kdo to s focenim ci natacenim ocividne prehaneli.

No a po skonceni Circusu uz jen zpatky Ubrem na hotel. A zase je pozde a zase se nevyspim jak bych chtel 🙂 Ale stoji to za to!

Let do Moskvy

Stredecni rano jsem zamkl barak, vypnul vodu, vzal kufr a odjel do prace. Kolega mi nastesti drzel misto v rohu pracovni garaze, abych tam mohl nechat auto po dobu me nepritomnosti. Po praci mne kolega hodil na nadrazi a hura na Sydney Airport. Snazil jsem se dostat na let Qatar Airways ve 21:20. Diky uzasne kamaradce Denise mam tu moznost letat tzv ID90 – zamestnanecke letenky. Ty maji tu vyhodou ze jsou levnejsi, zejmena business trida je vyrazne levnejsi nez je bezna cena. Ma to ovsem ten hacek ze se leti jen v pripade ze jsou volna mista v letadle. A to zdaleka nemusi byt vzdy pravda. Napriklad o den pozdeji bylo prebookovano o 14 osob a dalsi zamestnanci byli v poradi na cekace. Je to soucast tohoto stylu cestovani, neni to pro kazdeho. Ja mel plan (b), kdy bych si koupil na druhy den letenku do Adelaide s extra zavazadlem a odletal druhy den z Adelaide. Clovek musi byt flexibilni.

Nastesti jsem se do letadla dostal a nastesti to byl “pointy end” 🙂 Jak se tu rika business classu (proste mista u spicky letadla). Pak uz jen rychle probehnout letistem, protoze checkin jsem mel samozrejme az po skonceni bezneho a vyrizeni palubni letenky, takze jsem mel na absolovani pasove a pak bezpecnostni kontroly a dobehnuti ke gate sotva 40 minut. Coz neni mnoho.

V letadle uz to bylo mnohem lepsi. Misto 10A, u okenka, s klasickym Qatarskym business mistem, ktere se rotahne do plne rovneho luzka. Po obligatnim sampanskem, prisla na radu brzy po staru vecere – clovek si muze ricit kdy chce jist a co chce jist, na vyber je z bohateho menu, serviruje se na ubrus, a pouziva sklo, porcelan a opravdove pribory. Vyhodou cestovani ze Sydney je let s Airbusem A380. Coz je letadlo pomerne tiche (zvlaste na tom pointy end, tedy pred motory) ale hlavni vyhodou je ze pro business a first class je zde umisteny bar. Takze po vzoru Jamese Bonda jsem si uzival v baru, popijel martini s vodkou (shaken, not stirred) a kecal s barmankou ktera byla rada ze tam nekoho ma, protoze ostatni sli na kute a ona tam stejne tak jako tak musela byt. Pak se prisla projit jedna cestujici (jmeno tu neuvadim), uz v pyzamu, podarilo se mi ji ukecat na jeden drink, zjistit ze ma docela vysokou funkci na soudu v nejmenovanem meste/okrese. Letela s kamaradkou do Irska na dovolenou. Nezustalo u jedne sklenicky a zabava byla vyborna….

No a po vyspani jsem sotva stihl snidani a uz jsme pristavali v Doha. Vzhledem k tomu ze vizum do Ruska mi zaclo platit az 15.9. tak jsem musel cekat na prvni letadlo ktere prileti do Ruska toho 15.9. Takze jsem mel 20 hodin cas. Nez to travit na letisti, tak jsem si vzal taxika do hotelu kde jsem byl jiz minule pri mem poslednim mezipristani v lednu letosniho roku. Hotel se tedy krapet zmenil a bohuzel asi ne k lepsimu (omezeni 24 hodinoveho menu, i snidane nebyla uz tak bohata jako drive). Nicmene pokoj cisty, pohodlny, tak si clovek odpocinul a vyuzil jsem casu k nastudovani toho co videt v Moskve, online nakupu listku do Kremlu a podobne. Pak jsem si objednal obed a kupodivu ho prinesla servirka ktera si mne pamatovala z minula, Caroline. Velice mila a prijemna.

O pulnoci jsem se vypravil zpatky na letiste, kde uz mne cekala palubni mistenka, protoze let nebyl zdaleka plny, business byl jen z poloviny zaplneny. Bohuzel, tentokrat ne luzkova uprava, “pouze” velke siroke kresla ktere se daly slozit ale ne do uplne placata. Nicmene se jednalo pouze o 6ti hodinovy let, takze to by jeden prezil i v “cattle class”. Ostatne jak Denisa rikala, nas namlsa na business a pak se nam nebude chtit litat economy. Ma pravdu… A asi sama vi o cem mluvi 🙂

V Moskve to bylo zajimave, jen projiti pres celni kontrolu trvalo pres hodinu! Pak uz si jen zaridit Ruskou SIM kartu a vzit taxika na hotel. Protoze jsem se dotsal na hotel drive nez meli volny pokoj, tak jsem se mezitim vyrazil podivat na Rude namesti. Hotel mam od nej necelych 10 minut pesky, tak to nebyl problem.

Posledni den

Uz je to tu zas… vsechno jednou konci a i nase dovolena se chyli ke konci. Kratce pred pulnoci nam leti letadlo (let VA572) zpatky do Sydney, kde by jsme meli pristat pred 7 rano.

Dnesek byl taky linejsi den, dlouhy spanek, pak snidane v mistnim kafecku a projizdka po meste jiz drive zminovanymy CAT autobusy. Prohlidka stareho hodinoveho stroje v Bells Tower u pristavu, prochazka maledbnou anglickou ulickou a vubec prohlidka Perthu – a samozrejme i mistni St Marys katedraly (na kterou jsme koukali celou dobu z pokojoveho hotelu).

Anglicka ulicka
Anglicka ulicka

St Marys Cathedral
St Marys Cathedral

A jako vyborne zakonceni jsme si sedli do Hula Bula baru, hned vedle hotelu, ktery je uplne uzasny. Maji tam snad vsechny druhy rumu – vcetne 50ti leteho Jamajskeho rumu – ovsem za $300 za sklenicku, takze z archivnich jsme vyzkouseli 21lety rum za podstatne mensi castku. Ale hlavne delaji vynikajici koktejly a cely bar ma vynikajici atmosferu. jeste ze jsme do nej nezasli drive, jinak by se nam dovolena znacne prodrazila a volny cas hodne zkratil 🙂

No nevypada Veronika spokojene?
No nevypada Veronika spokojene?

Tom ochutnava 21lety jamajsky rum
Tom ochutnava 21lety jamajsky rum

Fremantle

Protoze jsme jiz vcera vecer vratili auto, tak dnes jsme odkazani na vlastni nohy a mestskou hromadnou dopravu.

V Perthu nejenomze jezdi CAT autobusy – coz je nekolik linek autobusu jezdicich v centru Perthu po okruznich trasach s intervaly od 5to do 15ti minut. A jsou zadarmo! A aby toho nebylo malo, tak i bezne mestske autobusy jsou v ramci centra perthu zadarmo. No neberte to za tu cenu!

Rano tedy vyrazme cervenym CAT autobusem (a pak tedy i kus pesky) na mistni wharf (pristaviste) odkud se vydavame ferrynou (privozem) do Fremantlu – malebneho predmesti Perthu, neco jako Manly v Sydney. Cesta je ovsem delsi, trva tak hodinu a pul a take uz to neni zadarmo 🙂 Ale cesta je krasna a pocasi nam pralo.

Pohled na Perth z ferry
Pohled na Perth z ferry

Pohodicka na lodi
Pohodicka na lodi

Ve Fremantlu jsme si hned odchytli vyhlidkovou “hop on, hop off” “tramvaj” – takovy autobus, na ktery se muze nastoupit  vystoupit a ktery cloveka povozi po vsech zajimavych mistech Fremantlu – takova okruzni jizda.

Turisticka okruzni "tramvaj"
Turisticka okruzni "tramvaj"

Fremantl je opravdu krasne pobrezni letovisko, ale to nejlepsi (alespon z naseho pohledu) je spousta vybornych restauraci se specilizaci na ryby a seafood (morske plody). A protoze Veronika uz v Perthu (a i ve Fremantlu) uz byla sluzebne, tak hned vedela kam mne pozvat 🙂

Vyborny obed
Vyborny obed

Po obede jsme si doprohledli zbytek Fremantlu a zpet do Perthu jsme dojeli vlakem. Nevim proc, ale zapomneli jsme ho vyfotit. Ale jezdi docela fofrem, kdyz jsme vedle nej jeli autem po dalnici 110km/h tak nas s prhledem predjizdel.  Cesta zpet trvala jen 20 minut a jen $4,40 na osobu (misto $28 za ferry). A az na drobny zadrhel kdyz jsme nastoupili na jinou linku tech CAT autobusu a meli neplanoanou okruzni jizdu Perthem jsme v poradku dorazili do hotelu a padli unavou 🙂 A ted uz mame sbaleno a zitra nas uz ceka cesta domu….

Pinnacles

Protoze uz jsme dorazili do Perthu a zustal nam nejaky cas, tak jsme se rozhodli se podivat na Pinnacles – zajimave utvary v pousti zhruba 200km na sever od Perthu, kousek od vesnicky Cervantes.

Cesta byla celkem pohodova, ale meli jsme “stesti” na poradny vitr. Pisecne duny ktere jsme mijeli cestou nam nazorne ukazovaly jak se umi premistovat.

Pisecne duny u Cervantes
Pisecne duny u Cervantes

A pak uz prisly slavne Pinnacles. Obazky snad ani nepotrebuji komentar. A kdyby se nekdy nekdo ptal, tak jsme tam byli pesky a urcite jsme tam nejeli autem z pujcovny, ktere samozrejme mimo zpevnenou vozovku nemuze…

Nutno uznat ze jsme si uzili a Pinnacles si projeli hned dvakrat. V obchode se suvenyry jsme ovsem moc neuspeli, kdyz pri Tomove drinku se rozbil automat, holt kdo umi ten umi. Alespon jsme si prohledli jak vypada automat na kavu zevnitr, kdyz se pani prodavacka snazila problem vyresit. k jeji cti nutno uznat ze opravdu automat opravila (a porucha nebyla Tomova vina 🙂 ).

Kousek od Cervantes je i dalsi – i kdyz mene znama – zajimavost. Nachazi se zde takzvane thrombolites – jedny z nejstarsich organismu na zemi. Jsou to vlastne mikrobi, ale shlukuji se a vytvari struktury ve tvaru kokonu. Lepe je to videt na fotce. Nez jeden takovy kokon naroste trva to pres 3000 let. Tihle zivocichove pry obyvali nasi planetu jiz pred 3.5 miliardami let.

Thrombolites
Thrombolites

Pak uz nas cekala jen cesta zpet do Perthu, kde jsme vratili auto (zatim jen vecer na parkoviste pujcovny, snad nam nebudou zitra rano nic uctovat) ktere nam velmi dobre slouzilo a kterym jsme behem naseho cestovani najeli pres 3728km. Jeste pred odevzdanim jsme si ale zajeli na mistni vyhlidku na Perth z Kings Parku.

Vyhlidka na Perth
Vyhlidka na Perth

Margaret River to Perth

Zpatky do Perthu! Rano si jeste vychutnavame pohodu v Quality Inn v Margaret River, davame si pohodovou snidani na decku u rybnicku s lekniny a pak se pomalu vydavame na cestu zpatky do Perthu, s malymi zastavkami v Busseltonu a Rockinghamu.

Protoze dnes toho moc nebude, muzeme napsat par drobnosti co se nejak nedostaly do minulych postu.  Margaret River byla asi nejpohodovejsi cast naseho vyletu. Malebna krajina, s vinicemi, farmami a nadhernymi plazemi, v porovnani s NSW pomerne malo lidi a krome toho nam i perfektne vyslo pocasi. Ubytovani puvodni vypadalo jako nejdrazsi, ale po zapocitani slevy za vcasnou rezervaci (vice jak dva mesice dopredu) a toho ze v cene byla i vynikajici a vydatna snidane nakonec vysla cena za ubytovani velice dobre a levneji nez napriklad v Hydenu.

Dalsi zajimavost kterou jsme opomneli byla pri ceste na majak na Cape Naturaliste – projizdeli jsme kolem pobrezi a mijeli jeden krestansky kemp vedle druheho – Od Katoliku, pres Evangeliky, Protestanty, Advetisty sedmeho dne, Kopty, no proste vsechny krestanske nabozenstvi co jsou. Vycet zavrsili Skauti, jedini “neverici” na celem tom kusu pobrezi.

Pri dnesni ceste k Perthu jsme se stavili v Busseltonu, kde je nejdelsi “jetty” (pristavni molo) na jiszni polokouli. Ma na delku temer 2km a bylo tak postavene protze u Busseltonu je velmi melke klesani do more a tudiz nakladni lode se nemohli dostat blize k pobrezi. Na molu byly postaveny koleje a vlakem se naklad dopravoval z a na lode. Molo bylo oficialne uzavreno v roce 1971. Vlackem pro turisty jsme se chteli svezt ale byl na nekolik hodin dopredu vyprodany 🙁 Tak jsme si alespon cast mola prosli (cele ne), prosli se kolem, porjeli Busselton a pokracovali dale.

Nejdelsi drevene molo na jizni polokouli
Nejdelsi drevene molo na jizni polokouli

Molo jako most...
Molo jako most...

Busselton jetty
Busselton jetty

A tesne pred Perthem (zhruba 40km) jsme si udelali odbocku do Rockinghamu, vyhlaseneho letoviska, s krasnymi plazemi a vybornym jidlem, coz nam vzhledem k dobe obeda prislo vhod. Pochutnali jsme si na morksych plodech, pokochali plazi a vyrazili do naseho hotelu v Perthu, protoze oba dva potrebujeme trosku odpocinek.

A diky Veronice se muzete i Vy pokochat vyhledem z okna naseho pokoje na mistni katedralu….

Katedrala v Perthu
Katedrala v Perthu

Margaret River

Zadne dlouhe cestovani, dnes jsme jezdili jen po okoli malebne Margaret River. Krome toho jsme ani neobedvali – vysvetleni bude zahy.

Nejprve jsme se stavili v Cheese factory, kde nam hned byla nabidnuta ochutnavka syru a jogurtu. Oproti Hunter Valley je tu na ochutnavani hodne syru a skoro zadni lide kolem.

Neodolame a koupime si jak syr tak i jahodovy jogurt, ktery jsme uz stihli sporadat k veceri.

Cheese factory
Cheese factory

Sotva vyjedeme uz zase stavime, tentokrate se podivat na jedinou komercni hedvabnou farmu v Australii.

Krome zeleneho caje z morusovniku jsme odesli z prazdnou, protoze po navsteve Sanghaje se nam zdaly mistni ceny hedvabi silene premrstene. Nota bene kdyz sice larvy nechaji vyrust v Australii ale vlakno nechavaji spradat v Kambodzi…

Silk factory
Silk factory

Ale s prazdnou jsme urcite neodesli z dalsi navstevy – chocolate factory. To je jako splneny detsky sen. Krome ochutnavky jsme ale odolali a koupili si jen par pralinek.

Ochutnavka v cokoladovne
Ochutnavka v cokoladovne

To jsme ale jeste nevedeli ze nakupem pralinek ziskame i ochutnavku cokoladovych likeru v budove vedle. To si vychutnala lavne Veru, protoze Tom po par sklenickach musel prestat, aby byl schopny ridit.

Cokoladove likery
Cokoladove likery

No a protoze jsme uz meli ochutnavek vic nez dost, a i Tom potreboval pauzu aby mohl pokracovat v ochutnavkach a rizeni, tak jsme okoukli mistni plaze. Jako vsude ve Western Australia jsou mnohem hezci nez v NSW a je tam mnohem mene lidi. Jedina chyba plazi kolem Cape Naturaliaste kde jsme byli je miliony much. Clovek by si mohl myslet z je u Uluru, kolik much tu je. Ve vode to nevadi, ale pak se susit…

Veronika si uziva idylky na plazi
Veronika si uziva idylky na plazi

Plaz u Cape Naturaliste
Plaz u Cape Naturaliste

Po ususeni nas cekala dalsi ochutnavka, tentokrate v Olivove farme. Farma troku vetsi nez posledni na ktere jsme byli – maji 1200 stromu – mela moc prijemnou majitelku, ktera nam opet popovidala o produkci Oliv a oleje. Jen ochutnat vsechny druhy oliv a ruznych pomazanek a pest z oliv nam zaplnilo zaludek dostatecne. A to jsme teprve nakonec zjistili ze se z oliv da delat i zmrzlina! A kupodivu vyborna! ak jsme poprve v zivote meli olivovou zmrzlinu.

Veronika mezi Olivovniky
Veronika mezi Olivovniky

No a protoze jsme byli odpocati, detoxikovani a najedeni, tak jsme pokracovali do konce dne navstevami ruznych vinic. Jak je z fotek videt tak bylo prijemne a veselo.

Ochutnavka vin
Ochutnavka vin

Tom na vinici
Tom na vinici

Veronika ve vinici
Veronika ve vinici

Veronika se rozhodla ridit...
Veronika se rozhodla ridit...

Albany to Margaret River

Dalsi cast cesty nas zavedla az do Margaret River s malou odbockou do Cape Leeuwin – nejjihozapadnejsiho bodu Australskeho kontinentu.

Cesta nas vedla malebnymi mestecky a vesnickami a v jedne z nich – Pemberton – jsme si dali mistni pochoutku “Marron” – cesky rak ricni. Pak jsme si jeste zkouseli vylezt na 52m vysoky gumtree, ale prizname se ze jsme to vzdali a az na vrchol nevystoupali, prece jenom vyhybat se v 50 metrech na pochybnych mrnavych stupatkach s lidma miricima dolu by mohl byt az prilisny adrenalinovy zazitek.

Pochutnani na rakovi
Pochutnani na rakovi

Veronika leze na strom
Veronika leze na strom

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

Zato Tom si pak uzil tramvaj a parni lokomotivu v mistnim depu – tam zase pro zmenu jsou natolik opatrni ze ze starosti aby si nahodou nekdo neco neudelal nepousteji lidi ani do kabiny te krasne lokomotivy. Jsou to paradoxy.

Parni lokomotiva v Pembertonu
Parni lokomotiva v Pembertonu

No a zlatym hrebem dneska byl nevyssi majak ve Western Australia na Cape Leeuwin – ktery je zaroven i nejjihozapadnejsim mistem Australie a zaroven mistem kde se stykaji dva oceany – Indicky a Jizni. Prijemna pruvodkyne nam vypravela historii mistniho majaku, a poctive s nami dnes jiz poseste vystoupaka nahoru. Vysvetlila nam i to proc se majak otaci i ve dne kdy nesviti – protoze sklo ve fresneovych cockach je pres 100 let stare a pokud by byla na stejnem miste pak by ji horko slunce mohlo poskodit. Otacenim se teplo distribuuje a zaroven vytvarenym ovivanim vetrem chladi. Nova cocka by pry vysla na pry vice nez milion dolaru…. (jako neverici Tomas jsem si to overoval a je to tak… fabrika ktera tyto fresnelovy cocky vyrabela byla znicena behem druhe svetove valky a dnes udelat kopii je silene drahe, cocka je prece jenom ponekud vetsi)

Setkani dvou oceanu
Setkani dvou oceanu

Majak na Cape Leeuwin
Majak na Cape Leeuwin