Opet se zpozdenim, ale prece. Ve ctvrtek brzy rano jsme vyrazeli na Niagara Falls (Niagarske vodopady). Pro nas to znamenalo vstavat po 4 rano. Kdo nas zna tak vi ze vydrzet do 4 rano jde, ale vstavat v tuhle nekrestanskou dobu, to je pro nas utrpeni. Protozejsme nechteli riskovat ze nechytneme taxika, tak nam z hotelu objeddnali limuzinu (cena ne o moc vetsi nz ten taxik a pro nas jistota ze opravdu nikdo pred 5 tou rano nas vyzvedne a doveze vcas na letiste). Na letiste jsme dorazili vcas a vyrazili miniletadelkem (15 rad po 4 sedadlech) do Buffala, ktere je jen kousek od Niagarskych vodopadu. Pro nas zvykle na velka letadla byla cesta trosku “bumpy” ale prezili jsme v pohode. Pak uz jen vyzvednout auto a 49 kilometru k vodopadum. Je zatazeno, ale neprsi. Fotime se z vyhlidky a jdeme na “Maid of the Mist” – lod, ktera nas poveze dole k vodopadum. Pred nastupem fasujeme plastenky, asi ma prset? 🙂 Jizdu kazdemu doporucujeme (no ono snad ani nejde tam dojet a tuhle vyjizdu si neudelat). Lod nas dovezla do centra “podkovy” mezi vodopady. Tam pakk clovek vidi tu mohutnost vodopadu kolem. Jako kdyz se vali tsunami. Uz chapeme pro mame plastenky. Jsme jako pod sprchou (No dobre, vedeli jsme to dopredu, ale vody bylo opravdu hodne). Bohuzel moc se fotit neda, zkuste si fotit pod sprchou. Po vraceni zpet do pristavu (nastesti na ameericke strane) se vydavame na vyhlidky shora na vodopady. To uz prsi, ale nam to nevadi, uz vic mokri byt nemuzeme. Diky jizde na Maid of the Mist jsme videeli vodopady ze vsech stran a nemusime litovat ze jsme nepodstoupili martyrium ziskani kanadskeho viza (za coz dekujeme nasim opalenym privilegovanym spoluobcanum). Nastesti z Amercke strany je vyhled na vodopady vyborny. Pak se vydavame na “Cave of the Winds” s “Hurricane Deck”. Cesta dole k vodopadum a po drevene kostrukci az tesne k vode. Zmena. Uz to neni jako pod sprchou. Uz je to jako by na Vas nekdo vyleval kyble vody. Nastesti jsme dostali i plazovee boty a nase boty jsou ve vodotesnem pytli. Ale “Hurricane deck” je nejlepsi, vede uplne tesne pod vodopad a uz jen vyjit na deck je tezsi nez to na prvni pohled vypada a clovek hned pochopi proc se ten deck tak jmenuje. Vodopad vyvari velmi silny vitr a dojit na vrch decku je mozne jen s obouruc drzenim zabradli aby to cloveka neodfouklo. No a pak uz jen pokoukat z ruznych uhlu na vodopady (z mnoha uhlu a mnoha tracku) a pomalu cas jet zpatky na letiste.
Cesta zpet bylaprvnich 35 minut z celkovych 45 minut letu celkem v norme. Dalsich 25 minut uz tak vybornych nebylo, mlha,mraky, nulova viditelnost a hlavne letadl sebou hazelo tak ze jsem neveril ze tak vlky stroj muze delat tak rychle a ruznorode pohyby. Cas planovaeho pristani uz davno minul, a s nama to zatim stale cloumalo ze strany na strany a nahoru a dolu. “Nejatraktivnejsi” pohyby ovsem byly kyvave zleva do prava a zpet. No, dopadlo to dobre, na prvni stranky novin jsme se nedostali, ale byli jsme mooc radi ze jsme uz pristali. Pri ceste domu Shuttlebusem jsme i od ostatnich slyseli ze meli rough landing (tvrde, krkolomne pristani) a i v radiu hlasili ze je v New Yorku velmi silny vitr. No dorazili jsme domu, alespon par radek napsali do blogu, stahli fotky a sli na kute.
